1. Po ukončení války se ČSR stala lidově demokratickým státem. Základem zahraniční orientace bylo spojenectví se SSSR proti Německu.

2. Celá politika se posunula doleva: některé politiké strany (agrární) byly nedemokraticky zakázány. Zbyly: KSČ, sociální demokracie, národní socialisté, lidovci, KSS, a slovenská demokratická strana – sdruženy v Národní frontě = jednotná politika, nepřípustnost opozice. Velký vliv mají komunisty ovládané sjednocené odbory (ROH - revoluční odborové hnutí). Prozatímní vláda v čele s prezidentem Benešem vládne prostřednicvím tzv. prezidentských dekretů, majících povahu zákona.

3. Slováci byli národnostně zrovnoprávněni, jejich politickým orgánem byla Slovenská národní rada. Avšak Češi žádnou ČNR neměli, jejich orgány byly na bázi československé! Tedy opět nebyla politika v rovnováze.

4. Ihned po válce nastal divoký a až následně pak organizovaný odsun Němců ze Sudet. Odsun byl plánovaný exilovou vládou (v čele s E. Benešem) již od začátku okupace. Postup byl v roce 1943 představiteli spojeneckých vlád Benešovi "odsouhlasen", přesto byl samotný odsun po válce spojenci dosti kritizován a teprve po Postupimské dohodě, s podmínkou humánního provedení, schválen.
Jako základní důvod pro odsun byla chápána tzv. "kolektivní vina Němců za válku". Jejich majetek byl konfiskován bez náhrady, mnohdy přímo rozkraden. Docházelo často ke spontánním hromadným vraždám, ale také k vyprovokovaným a naplánovaným excesům (Ústí nad Labem, Brno, ...), na kterých se často (z vlastní iniciativy) podílela i československá armáda. Před postupimskou dohodou byly obavy, že bude odsun ukončen, proto se na některých místech jednalo rychle a drasticky.
Vyhnány byly 3 miliony osob. Kromě Němců byli vyhnáni jako riziková menšina i Maďaři ze Slovenska a mnoho Židů, kteří se před válkou hlásili k německé národnosti a tudíž byli chápáni i po válce jako Němci. Zaniklo mnoho obcí a celá území byla zpustošena. Později tyto oblasti byly osidlovány jinými menšinami (převážně Romy ze Slovenska) a lidmy z celé země.

5. Dále byli potrestáni zrádci a kolaboranti (prezident Emil Hácha zemřel ve vězení, K. H. Frank byl oběšen). Jejich majetek byl zkonfiskován. Mnohdy však šlo i o vyřizování osobních účtů.

6. 24.10.1945 podepsal Beneš znárodnění bank, pojišťoven a 2/3 průmyslu. Soukromý sektor se zmenšil, základem byla malovýroba.

7. 1946 – volby do Ústavodárného shromáždění. Většinu křesel komunisté – nejdůležitější ministerstva, v čele vlády K. Gottwald.

8. 1947 hospodářská a politická krize. Skončila zahraniční pomoc, nastalo sucho a neúroda. Pod tlakem SSSR odmítnut Marshallův plán. Komunisté navrhují vypsat tzv. milionářskou dávku.

9. KSČ usilovala o moc. Ovládli policii – tehdy SNB (Sbor národní bezpečnosti), organizovali dezinformační kampaň proti ostatním stranám, SNB organizovala provokace, řešení problémů přesouvali komunisté „na ulici“, začali budovat ozbrojené dělnické sbory – lidové milice – na okupaci továren a využívali davovou psychózu.

10. Postup KSČ vedl nekomunistické strany k semknutí v opozici. Věřily v podporu prezidenta Beneše a v možnost parlamentního řešení situace. KSČ však mířila k puči.

11. 20.2.1948 podali nekomunističtí ministři demisi (12) na protest proti postupu komunistů. Věřili, že prezident demisi odmítne, tím bude nutné vypsat nové volby, anebo komunisté ustoupí.

12. KSČ vystupňovala napětí, ozbrojila své stoupence, vyhlásila generální stávku a demonstrace.

13. Pod tímto tlakem, který hrozil přerůst v občanskou válku, eventuálně v zásah SSSR, prezident Beneš demisi přijal 25.2.1948 a jmenoval novou, komunistickou vládu v čele s K. Gottwaldem. Nekomunista Jan Masaryk, člen vlády, zahynul za nevyjasněných okolností.

Vložit komentář

Komentář*:                          tučné kurzíva odkaz
Jméno*:
E-mail:
ICQ:
WWW:
Opište číslici*:  osm